Články pouze od jednoho autora pod unikátním kódem "07o"
† 09. 04. 2010 | kód autora:
07oNevím, jestli si ze mne dělali srandu, ale jednou mi bylo řečeno "mysli pozitivně". Vzal jsem to vážně, protože se všem jednoduše snažím zavděčit a udělat jim radost, ale museli se splést. Vůbec to nefunguje. Zkoušel jsem to opravdu poctivě.
Vyčlenil jsem si na to jeden den. Sobotu. Ráno jsem si připravil ruksak, svačinu, nějaké ty potřeby, například foťák, nebo žiletky a vyrazil do přírody. První věc, která to naprosto pokazila, bylo slunce. Těžko se dá myslet pozitivně, když na vás žhne žlutá kulatá kejda plynů o objemu 1410000000000000000000000000000 zlomených srdcí (za předpokladu, že jedno zlomené srdce má objem 1 litr). Umíte si představit, co taková hovadina udělá s mojí pokožkou? I přes dlouhý gotický kabát jsem cítil, jak se do mne zažírají sluneční paprsky, jak se provrtávají tlustou černou látkou a ničí nebohou bledou kůži. Co vám moje kůže udělala, pane Slunce?!
Asi za hodinu zašlo slunce za temné dešťové mraky... z toho jsem měl depresi. Seděl jsem na kusu plesnivé klády uprostřed lesa a sledoval, jak se můj život rozpouští. Na pozitivní myšlení jsem neměl ani pomyšlení.
Zvedl jsem se, až když déšť ustal. Vytáhl jsem foťák. Byl celý promočený, film zničený. Co naplat. Začal jsem fotit. Při focení totiž člověk může přijít na lepší myšlenky. Jenže já se na ně nedovedl soustředit. Kazilo mi to pomyšlení na to, že až se vrátím domů, budu hrozně zklamaný z toho, že na filmu nic není.
Všechno jsem sbalil a dal si svačinu. Nechutnala mi. Neumím připravovat svačinu. Náhle se odněkud ozvalo podezřelé šustění. Jako když někomu zničíte život a jeho duše pochmurně opustí tělo... nebo když se prodíráte křovím a jste srnka. Hleděl jsem na pohybující se křoví a očekával zdrcenou duši, ale vyskočila z něj srnka. Podívala se na mne svýma černýma očima a pak se začala pást. Vůbec se mě nebála. Pocítil jsem zvláštní pálení u srdce. Myslím, že se tomu říká dojetí. Ne... nevím... prostě... asi mě ten výjev skutečně dojel.
Hodil jsem po srnce foťák. Jsem velice empatický, tak nechci, aby někdo jiný musel zažít stejná muka jako já. Nezabil jsem jí. Ale myslím, že už se k žádnému člověku nepřiblíží. Zklamaný jsem odešel domů.
Při vyvolávání fotek mě překvapilo, že se přece jenom jedna povedla. Byla na ní rozmazaná vyděšená hlava utíkající srnky. Ten čudl se musel zmáčknout, jak foťák dopadl na zem. Je teď v mém albu. Krásně se vyjímá vedle rozmazaného odlétajícího holuba, rozmazané naježené kočky na úprku, rozmazaného utíkajícího hloučku dětí a rozmázlého motýla na chodníku.
† 09. 04. 2010 | kód autora:
07oToto je deset důvodů, proč by mělo lidstvo zahynout v záchvatu nejhlubší agonie
Seřazeno vzestupně od nejméně důležitého k nejdůležitějšímu
1. Lidské sklony k válkám z těch nejubožejších důvodů, jako je nedostatek potravin a jiných zdrojů
2. Upalujeme nebohé ženy jenom za to, že tancují nahé o úplňku v lese a mají zálibu v černé barvě
3. Chováme zvířata pro to, abychom je zabili - absurdní nenávist k přírodě
4. Používáme nepěkných slov, např. ty debílku brejlatej, umej si ten xicht, vypadáš jako buzna, uřvánku
5. Způsobujeme globální ekologické katastrofy, jako jsou ozón a deštné pralesy
6. Způsobujeme finanční krize, kvůli kterým zdražuje značkové oblečení
7. H.I.M. se letos nechystá do česka
8. Lidská záliba ve slunci, duze, kytkách a motýlech jako je Babočka Minerál
9. Povrchnost lidské civilizace, lpící na idolech krásy jako je Brad Pitt nebo Johny Depp, kterým nejsem ani trochu podobný
10. Měl jsem dneska blbej den
† 09. 04. 2010 | kód autora:
07o
Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Eduard Vrána a jsem nepochopený umělec, hlavně básník. Celý můj život je jedno velké nepochopení. Už když jsem se narodil, nepochopil porodník, že svým řevem protestuji proti životu a že chci zpátky. Následovalo velké nepochopení v pěti letech. Namaloval jsem tehdy ve školce černé slunce, svítící na masový hrob mých spolužáků a učitelek. Učitelce se to moc nelíbilo a pohrozila mi prstem. Ten kmitající kostnatý pařát se mi vrací ve snech každou noc.
Dál to pokračovalo průběžnými nepochopeními ve škole a na střední. Mí kantoři nechápali, proč jim přeji, aby upadli na schodech a zlámali si všechny kosti v těle. Měli mi to za zlé. Přitom na tom nebylo nic k nepochopení. Stejně tak má matka nechápala, proč si dělám zásoby jedu na krysy a z nějakého důvodu mě nikdy nepožádala, abych jí uvařil kafe.
Na to že jsem nepochopený, už jsem si zvykl. Mnohem větší problémy mi dělá zvyknout si na to, že žiju. Je to strašně rušivý pocit. Pravidelné stahování srdečního svalu. Ten strašlivý zvuk při nádechu. Paprsky slunce bodající do očí. Hluk ticha. To všechno mě nutí zamyslet se nad tím, k čemu to vlastně je.
Postupně mě to donutilo myslet na to, že bych ukončil svůj život. Nejprve jsem se tu myšlenku snažil zahnat nějakou prací. Věnoval jsem se svým koníčkům. Mojí nejoblíbenější činností je sebelítost. Když ráno vstanu, uvařím si hořký čaj asi tak hodinku se lituju. Pak čaj vyliji (občas se opařím a dám si ještě hodinku bědování, ale to většinou jenom když mám volný den) a jdu do školy. Když se vrátím polomrtvý domů, pustím si něco na odreagování, mojí nejoblíbenější písničkou je Gloomy Sunday, a věnuji se dalším hodinám sebelítosti.
Nedávno mi tohle všechno přestalo pomáhat. Deprese vzrostly natolik, že se vrátili myšlenky na sebevraždu. Začal jsem plánovat. První pokus bylo nechat se přejet vlakem. Lehl jsem si na koleje a čekal jsem, až mé trápení ukončí pravidelný rychlík. Po hodině čekání mě to přestalo bavit. Vlak měl zpoždění a na nádraží se mým stížnostem vysmáli... jako obvykle jsem byl nepochopen.
Druhý pokus s lanem a židlí byl mnohem perspektivnější. Můj gotický lustr už ovšem nebyl to co dřív. Jediné pozitivum na tom bylo, že jsem si dost pohmoždil kostrč, takže jsem u doktorky mohl tvrdit, že mě šikanují.
Třetí pokus jsem se rozhodl pojmout naprosto originálně. Jsem umělec, takže bych měl taky jako umělec zemřít. Vzal jsem pero a pokusil se jím probodnout vlastní srdce, nebyl to dobrý nápad. Pero je sice mocnější než meč, ale na druhou stranu o dost tupější. Další modřina, další šikana. Aspoň něco.
Ach... vím, že vás můj život nezajímá a že až tohle dočtete, tak mě odvrhnete jako všichni ostatní. Jsem odsouzen k věčnému nepochopení. Jen se mi smějte.
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
